Zuzana Hejnová o svém idolu: V Šebrleho tričku jsem i spala 13. 8. 2016, revue.iDNES.cz, str. 00 Revue / Lidičky

13.08.2016 19:35

Na olympijských hrách v Riu je překážkářka Zuzana Hejnová (29) jednou z našich největších medailových nadějí. Jako dítě držela palce hlavně své sestře, vícebojařce Michaele, která pod pěti kruhy závodila v roce 2004. „Tehdy jsem byla ještě malá a nemohla jsem do Atén jet s ní,“ říká závodnice, která se možná někdy představí i na soutěžním tanečním parketu.

Bavíme se spolu pár dní před zahájením olympijských her v Riu, tedy v době, kdy je váš diář beznadějně plný. Stihla jste si v létě vůbec vyčlenit čas na pořádnou dovolenou?

Moc ho není. Pro mě prakticky už iks let normální léto neexistuje, protože trénuju. Znamená to pro mě alespoň to, že je u nás hezky, tudíž můžeme trénovat tady a nemusíme nikam ven do tepla. Prázdninovým relaxem je pro mě až dovolená v září. Ale třeba takové letní grilování u rodičů, kde jsem zrovna naposledy strávila tři dny, to je úžasný odpočinek. Nemusím dělat nic, obletují mě. Samozřejmě nechci, aby kolem mě tolik skákali a všechno dělali sami, protože pak vidím, jak jsou vyřízení. Takže se jim snažím pomáhat. U nich je to ale zkrátka velká pohoda.

Máte už jasno, kam vyrazíte v září? Prý si potrpíte i na adrenalin.

Určitě někam chceme vyrazit, ale ještě jsme konkrétně nenaplánovali kam. Ony se ty představy během roku vždycky různě mění. Nejdřív chci zpravidla vycestovat za nějakým dobrodružstvím a pak jsem zase najednou unavená a říkám si, že pojedeme jenom do Chorvatska se válet. Většinou to ale ve výsledku máme vždycky nakombinované. Takže pár dní ležíme někde u moře a pár dní někde cestujeme. To mi vyhovuje asi nejvíc. Nebavilo by mě celou dovolenou jen odpočívat.

Jaký nejvíc adrenalinový zážitek z cest si vybavíte?

To bylo asi na Filipínách. Jeli jsme do hor a chtěli udělat přechod z jedné vesnice do druhé. Nevedly tam ale žádné cesty a člověk se musel vydat pěšky hodinu nahoru a hodinu dolů. Když jsme vystoupali nahoru, zastihl nás obrovský slejvák a silná bouřka. Byli jsme během chvíle mokří, jako by na nás někdo vylil kýbl vody. Trvalo to hrozně dlouho a mezitím se setmělo. Jenomže tam nahoře nebylo kde přenocovat. Takže jsme museli sejít zpět do vesnice. Zjistili jsme, že jsme si vzali jenom jednu čelovku, takže jsme skoro neviděli a do toho pořád neskutečně lilo. Přítel vždycky popošel kus a musel se otočit a svítit na cestu mně. Vlastně to ani pořádná cesta nebyla, spíš jen taková pěšinka, po které se valila voda. Kolem lítaly blesky a my procházeli skrz les. Bylo to poměrně náročné.

Nezačala jste v takové situaci panikařit?

Mně to asi v tu chvíli úplně nedocházelo, ale přítel už měl strašnou zimnici a v jeden moment mě přemlouval, ať si někde lehneme pod nějaký přístřešek a přespíme tam. Řekla jsem, že to v žádném případě a že ho třeba i dotáhnu zpátky. Vůbec nevím, co bych si počala, kdyby si tam někde lehnul a nechtěl jít dál, nebo kdyby se nám vybily baterky v té jediné čelovce, kterou jsme měli. Tahle situace byla zatím asi nejnáročnější.

Pojďme od nebezpečí raději ke sportu, a to z trochu jiného konce. Spolu s několika dalšími členy české olympijské reprezentace jste tváří projektu Držíme palečky, který se zaměřuje na české fanoušky. Jaký jste vy sama fanda?

Myslím, že fandím tak nějak střízlivě. Nejsem úplně blázen, že bych vyšilovala, ani zase nejsem úplně v klidu. Záleží také na tom, komu fandím. Když toho člověka znám, prožívám to mnohem víc, protože vím, jak se cítí a co zrovna prožívá. Potom jsem za něj i nervózní. Jinak to zase tak dramaticky nevnímám. Nejsem úplně typ, který se od hlavy k patě zabalí do národních barev a na obličej si namaluje trikoloru. Třeba konkrétně hokeji fandím, a když se hrálo tady v Praze, tak jsem se zašla podívat na pár zápasů. A vlastně jsem na sobě i měla dres, akorát že byl s mým jménem a s číslem jedna.

Nemáte někdy pocit, že čeští fanoušci nejsou zrovna moc stálí?

Většina jich asi stálých je. Pak je ale také spousta těch, kteří fandí jenom tehdy, když vítězíte. To je asi nejvíc vidět v případě hokeje. Všichni v době mistrovství jezdí s vlajkami na autech a jsou hrozně hrdí, když se našim daří, ale jakmile se dařit přestane, začnou nadávat. To je strašně špatně, protože sportovci potřebují podporu hlavně v situacích, kdy věci nejdou nejlépe. Asi nejupřímnější fanoušci jsou děti.

Kdo byl vaším sportovním idolem?

Myslím si, že sportovci jsou pro děti pořád velký vzor. Akorát nemají možná moc příležitostí se s nimi setkat. Když pořádáme různé kempy a já se tam objevím, vidím pak, jak jsou nadšené a motivované. Už se mi i stalo, že mi pak zavolali rodiče a vyprávěli mi, že jejich dítě už bylo otrávené a chtělo se sportem skončit a najednou ho to zase chytlo a začalo bavit. Můj velký vzor byla nejdřív má sestra, která byla na olympiádě v roce 2004. Tehdy jsem byla ještě malá a nemohla jsem tam jet s ní. Vzpomínám si, jak jsem ji hrozně obdivovala za to, že tam vůbec jede. Jinak jsem vzhlížela k různým sportovcům. Vzpomínám si, že mi jednou podepsal tričko Roman Šebrle a já v něm potom spala.

Když se ještě na moment vrátím k adrenalinu, o kterém jsme mluvily, napadá mě, že řada vašich kolegů sportovců překvapila svou účastí v taneční show StarDance. Nechala byste se takovou nabídkou vy sama zlákat? Nebo už vás dokonce tvůrci někdy oslovili?

Zaplať pánbůh zatím ne. Nevím ale, jestli se to dá zvládnout, když je člověk aktivní sportovec, protože to zabere opravdu hodně času. Navíc, jak říkáte, je to vždycky někdy na podzim, což je období, kdy jsme většinou pryč a máme nejvíc tréninků. Musela bych to hodně zvážit a popravdě, nejsem úplně taneční typ.

Nebyla by to pro vás na druhou stranu výzva?

To určitě ano a asi by to byla i zajímavá změna. Když tam ale potom vidím některé ty sportovce, zvláště když je ještě znám osobně, tak mi to k nim moc nejde. Na druhou stranu oni potom říkají, že díky téhle soutěži mají spoustu nových zážitků a řada z nich nakonec zjistí, že je tanec začal ohromně bavit. Takže uvidíme.
 


Největší úspěchy

Olympijské hry:
3. místo – Londýn 2012, 400 m př.
4. místo – Rio de Janeiro, 400 m př.
7. místo – Peking 2008, 400 m př.

Mistrovství světa:
1. místo – Peking 2015, 400 m př.
1. místo – Moskva 2013, 400 m př.
4. místo – Londýn 2017, 400 m př.
7. místo – Tegu 2011, 400 m př.
11.místo – Berlín 2009, 400 m př.
13.místo – Osaka 2007, 400 m př.
16.místo – Helsinky 2005, 400 m př.

Mistrovství Evropy:
3. místo – Helsinky 2012, 4x400 m
4. místo – Barcelona 2010, 400 m př.
4. místo – Helsinky 2012, 400 m př.

Halové mistrovství světa:
3. místo – Dauhá 2010, 4x400 m
3. místo – Valencie 2008, 4x400 m

Halové mistrovství Evropy:
2. místo – Bělehrad 2017, 400 m
3. místo – Göteborg 2013, 4x400 m
4. místo – Praha 2015, 4x400 m
4. místo – Göteborg 2013, 400 m
7. místo – Paříž 2011, pětiboj

Mistrovství Evropy do 23 let
3. místo – Debrecín 2007, 400 m př.

Mítink Diamantové ligy
celkové vítězství – 2013, 2015

Český rekord
52,83 s – 400 m př. (MS Moskva 2013)