KOUSNU SE a běžím 24. 7. 2017, Ona DNES, str. 10 Rozhovor

24.07.2017 14:05

V dětství hrála na klavír, vyzkoušela všechny možné sporty, až nakonec zakotvila u atletiky. Tenhle výběr se vyplatil. Třicetiletá Zuzana Hejnová je naší atletickou hvězdou. Za jejím i sportovními výkony je tvrdá dřina, nebojí se však přiznat, že jí pomáhají i netradiční metody, na kterése většina dívá s despektem.

Kdy jste si naposledy zahrála na klavír?

To už je hodně dlouho, doma vlastně ani klavír nemám, jen přenosné klávesy, a zjišťuju, že hrozně zapomínám. Zpaměti dnes skoro nic nezahraju, jen pár oblíbených písniček, jinak musím podle not.

Hrála jste ráda, nebo to byla nepříjemná povinnost?

Rodiče mě nikdy nenutili, ale zároveň jsem z klavíru nebyla nijak nadšená. Nejvíc mě bavil konec hodiny, když jsem si mohla hrát písničky od oblíbených kapel a zpěváků. Povinné věci jako stupnice a etudy jsem zrovna nemusela, ale k hraní patří. Bez toho se nezlepšíte.

Měla jste na stupnici oblíbenosti klavír před sportem?

Rozhodně ne. Vždycky mě víc bavil sport, na piano jsem moc necvičila a kvůli tomu hrála pořád dokola jedno a to samé, protože jsem se nezlepšovala. Ale vydržela jsem u něj dlouho, hrála jsem celou základní školu a pak i na střední.

Dá se sport v něčem srovnat s hrou na hudební nástroj?

Je to hodně podobné. I v atletice musím dělat to, co mě nebaví, a taky musím být trpělivá, výsledky nepřijdou okamžitě. Chce to neustálý pravidelný trénink, jakmile vynecháte, těžko se vracíte. A vlastně nakonec i z klavíru dodnes těžím ve sportu. Na překážkách se mi hodí cit pro rytmus, který jsem získala díky hudbě.

Na klavíru vás nebavily etudy a stupnice, bez čeho byste se obešla ve sportu?

V každém období je to něco jiného, na podzim bych třeba s radostí vynechala dlouhé běhání. V tu dobu nabíráme na objemu, je potřeba běhat hodně a dlouhé vzdálenosti, a to úplně nemusím. Žádný z atletů, až na nějaké zaryté běžce, tohle nemá rád, ale vím, že je to potřeba. Bez toho bych se neposunula dál a nemohla závodit.

Jak nechuť překonáváte?

Kousnu se a běžím.

Nikdy trénink neošidíte?

To nejde, ono by mě to někde doběhlo. To, co bych vynechala, by mi chybělo. Pro mě je trénink normální práce, když mám rozpis, co mám dělat, absolvuju ho. Ale na druhou stranu přiznávám, že si nikdy nepřidám něco navíc. Že bych šla a dobrovolně sama dělala něco navíc, se nestane.

Jiní sportovci to tak mají?

Znám takové, ale nemyslím, že je to dobře. Když trenér něco naplánuje, má to nějaký důvod. Tréninky na sebe navazují, a pokud si závodník sám od sebe přidá a trenér to neví, může to vést k přetrénování, k únavě a zranění.

VĚŘÍM NA SÍLU MYŠLENKY

Bolí někdy sport?

No jasně! U některých tréninků už dopředu vím, že budou bolet, o to víc se mi na ně nechce. Ty, které bolí, jsou ty nejdůležitější, nejvíc mi dají a posunují. To je stejné jako v dětství s těmi stupnicemi a etudami u klavíru.

Je bolestivé, když při běhu zachytíte o překážku?

Záleží na tom, jak ji srazíte, mnohdy to bolí až po závodě a kolikrát ani nevím, že jsem se zranila. Že mám rozseknuté nebo naražené koleno, zjistím až v cíli. Ale není to tak hrozné.

Bývá těžší a bolestivější přeskakovat „životní“ překážky?

Já jsem vlastně zatím žádnou takovou, se kterou bych si nevěděla rady, neměla. Asi nejhorší, co mě zatím potkalo, bylo období, když jsem byla rok zraněná a nikdo nevěděl, co se mnou a jestli ještě budu závodit. Ale nebrala jsem to jako tragédii, stavěla jsem se k tomu tak, že když nejde o život, nejde o nic.

Vám tehdy šlo o kariéru. Stačilo myslet na to, že zdraví je nejcennější?

Potřebovala jsem ještě rodinu a kamarády, bez jejich podpory bych to nezvládla. Tehdy mi pomohlo, že mi věřili, že se můžu ke sportu vrátit.

Vy jste si to nemyslela?

Já jsem tomu taky věřila, ale není příjemné, když vás něco bolí tři čtvrtě roku a lékaři vám říkají, že nevidí žádný důvod, proč by to mělo bolet. Skoro to vypadalo, že si to celé vymýšlím, já přitom téměř nechodila. Nakonec jsem se obrátila na doktora v Německu, který mi pomohl během týdne.

Co zjistil?

Že mám chronický zánět, o kterém nikdo nevěděl. Šla jsem na ozáření, které se u nás v tak nízkém věku nemocným nedělá, k tomu jsem dostala speciální obstřiky a neuvěřitelně rychle se mi ulevilo.

Nebála jste se takového zákroku?

Radila jsem se o tom tehdy s mnoha lidmi, kterým věřím. Ono už nebylo moc možností, kam jít dál, co vyzkoušet, tak to bylo vlastně jasné rozhodnutí. Nikdo mi ho ani nerozmlouval.

O vás se ví, že kromě tradičních medicínských postupů volíte i ty alternativní. Věříte jim?

Věřím na energie, sílu myšlenky a vesmíru. Když jsem se k těmto metodám dostala a začala je aplikovat, najednou jsem vyhrávala.

Racionálně uvažující lidé teď nepochybně zvedají obočí. Když mluvíte o energiích a síle myšlenek, dívají se na vás lidé „skrz prsty“?

Vnímám negativní nahlížení většiny, ale naštěstí kolem sebe mám lidi, kteří jsou zaměření podobným způsobem a neodrazují mě. Hlavně je to moje věc. Když někdo alternativám nevěří, nebudu mu to rozmlouvat, ale stejně tak nechci, aby je někdo rozmlouval mně.

SPORTOVCI TRPÍ TRÉMOU JAKO HERCI

Co byl ten prvotní impulz vyzkoušet něco netradičního?

Před pěti lety před olympiádou v Londýně přišla nabídka od jednoho muže na reiki. Jde o metodu přikládání rukou na tělo a funguje na principu energií. Aniž bych to kdykoliv předtím vyzkoušela a věřila tomu, už pár sezení mi pomohlo. I díky němu jsem byla v Londýně v pohodě a získala bronz. Pomohlo mi to fyzicky, ale i psychicky.

Jak konkrétně vypadá alternativní příprava na závod, kromě klasického tréninku?

Dělám metodu vizuálního tréninku. Několik dnů předem si představuju, jak bude celý den včetně závodů vypadat. Tím se na něj nastavím a pak už nejsem tak nervózní. Dříve jsem hodně trpěla nervozitou, stávalo se mi, že jsem kvůli ní byla naprosto svázaná a nevnímala svoje tělo. Kolikrát jsem závod na začátku přepálila, a na konci mi došly síly. Takhle jsem si dvakrát prohrála mistrovství Evropy a končila čtvrtá. Herci trpí trémou, protože mají strach, že jim vypadne text.

Z čeho jsou nervózní sportovci?

Na to se sama sebe taky ptám, protože když se na to podíváte s odstupem, vlastně o nic nejde. Ale máme to podobné jako herci. U mě nervozitu vyvolává víc věcí – to, že jsem na dráze sama, kouká na mě spousta lidí na stadionu a v televizi, hodně známých, určitý tlak vnímám i přes ty, kteří se mnou spolupracují, abych nezkazila jejich práci. Pokud ale chci uspět, nemůžu na to až zas tolik myslet. Na startu je potřeba soustředit se jen na sebe, vydat ze sebe co nejvíc a nic nepokazit.

Dají se alternativy nějak praktikovat i v běžném životě?

Třeba síla myšlenky rozhodně. Mně se téměř nestane, že bych jela do města a nemohla zaparkovat auto. Já když ohlásím, že najdu parkovací místo, tak ho najdu. Jezdím vždycky všude na čas, z čehož je přítel, který si pokaždé dává větší časovou rezervu, na nervy.

Pro nás nevěřící – máte další důkazy, že síla myšlenky funguje?

Třeba když jsem šla přihlašovat auto, mluvila jsem se ségrou, která mi popisovala, jak na stejném úřadu čekala čtyři hodiny. Když nakonec přišla na řadu, oznámili jí, že končí a musí přijít druhý den. Na to jsem řekla, že tohle se mi v žádném případě nestane, a taky nestalo. Já tam přišla, byla jsem osmá, skoro jsem nestihla vyplnit všechny ty papíry a už mě volali k přepážce. Za dvacet minut jsem byla venku.

Co speciálního děláte, aby vám to takhle všechno vyšlo?

Nic, jenom tu myšlenku řeknu nahlas. Tím, že věc vyslovím, stane se.

Takže když teď máte před sebou mistrovství světa, vyhrajete?

Musí to být samozřejmě reálný cíl. Není to tak, že si někdo, kdo nic nedělá, řekne, že pojede na olympiádu, a ono to vyjde. A taky se tyhle věci musíte naučit, i já se pořád učím. Důležité je věřit tomu, co chcete, pak to funguje. Kolikrát se mi stalo, že jsem věděla, že závod vyhraju, a vyhrála jsem, ale taky naopak – že nevyhraju, a nevyhrála jsem, i kdyby se stalo cokoliv.

O JÍDLE PÍŠU DÍKY ZVĚDAVOSTI

Pojďme zpátky k racionalitě. Dnes skoro všichni sportovci kromě tréninkových plánů řeší stravování, které ovlivňuje výkony. Šla jste k výhrám i touto cestou?

Musela jsem. Jako profesionální sportovkyni se mi často stávalo, že jsem toho snědla málo a na tréninku pak měla hlad a nepodávala ten správný výkon. Proto jsem začala spolupracovat s výživovou poradkyní, která mě naučila jíst a doplňovat energii tak, že mě jídlo zasytí, ale neutlumí. Poprvé jsem se tomu víc začala věnovat v roce 2008 před olympiádou. Tehdy jsem si řekla, že bych svůj výkon mohla ještě trochu ovlivnit nejen fyzickým tréninkem, ale i stravou. A taky jsem věděla, že jedeme do Číny a že tam bude strašné jídlo. Že tam budu mít buď hlad, nebo budu chodit do fast foodů.

A bylo jídlo na olympiádě strašné?

Bylo, na těchto velkých akcích to tak je, je to velkovýrobna, vaří se „univerzální“ jídlo napříč světem, jakási mezinárodní kuchyně, ze které nevzejde nic dobrého, protože když vám Číňané vaří italské těstoviny, nedá se to jíst. Místo toho, aby servírovali jejich tradiční jídla, vzejde z toho nepoživatelný pokrm.

Jak s tím vším jde dohromady váš blog o jídle?

Za tím je zvědavost a zájem lidí o to, jak se sportovci stravují. Mě se spousta lidí často ptala, co jím, co si dávám před tréninkem, na soustředění, mezi tréninky, a protože mě nebavilo každému odpovídat zvlášť, udělala jsem blog o jídle, které já sama neřeším nějakou extrémní formou. Podle mě každý extrém škodí. Při psaní blogu spolupracuju i s nutričními poradci, kteří se na věc dívají podobně. Já sama mám ráda zdravá jídla, ale zároveň mi musí chutnat, proto se snažím lidem ukázat, že se zdravé jídlo dá udělat dobře.

ŽIVOT SE SPORTOVCEM JE TĚŽKÝ

Sport na profesionální úrovni děláte patnáct let. Měla jste někdy takovou krizi, že jste chtěla skončit?

Úplně skončit jsem nechtěla nikdy, ale když jsem před olympiádou na mistrovství Evropy byla čtvrtá, přitom jsem měla mít medaili, tak jsem si řekla, že buď musím udělat nějakou změnu, nebo že skončím. Hodně jsem na sobě pracovala, ale pořád to nebylo vidět a to bylo frustrující. Nakonec jsem odešla od trenérky, změnila klub a bylo to dobrý. Každá změna vždycky prospěje.

Asi jak kde – v osobním životě změny neděláte, už deset let jste s jedním partnerem, což je vzhledem k vaší profesi docela unikát. Čím si to vysvětlujete?

Můj přítel je bývalý sportovec. Skákal o tyči, ale kvůli únavovému syndromu ve dvaceti letech skončil. Tím, že dělal sport, ví, co všechno tahle profese obnáší, a zároveň ho to všechno baví. Fandí mi a podporuje mě, protože ví, že to má smysl.

V čem je podle vás nejnáročnější život vedle sportovce profesionála?

Hlavní problém je neustálé cestování, pro druhého to znamená, že je věčně sám. Proto když to jen trochu jde, přítel se mnou jezdí a můžeme být aspoň trochu spolu. Ale není to ideální, není to běžné partnerské soužití a já si moc dobře uvědomuju, že pro něj je to těžší než pro mě. Já když jsem na cestách, jsem pořád někde mezi lidmi, mám určitý program, zatímco on je doma sám. Párkrát se stalo, že odjel a já zůstala doma v Praze bez něj. Je to divný pocit.

Jak dlouho chcete na vrcholové úrovni atletiku ještě dělat?

Teď v srpnu jedu na mistrovství světa v Londýně, a když budu zdravá, chtěla bych příští rok ještě zkusit mistrovství Evropy. A pak se uvidí. Už moc dopředu neplánuju, přece jen mám nějaký věk a hodně bude záležet na zdraví. Vidím to tak maximálně na dva roky. Ono se to nezdá, ale závodit je jedna věc, to mám ráda, ale to, co tomu předchází, ta každodenní dřina, to si občas říkám, že už nemám zapotřebí. Sport na vrcholové úrovni dělám patnáct let, vlastně jedu pořád to samé, což je únavné.

Co musí mít sportovci typu Štěpánky Hilgertové a Jaromíra Jágra, kteří závodí a hrají i po čtyřicítce?

Oni jsou v tomto směru unikátní a sport je musí neuvěřitelně bavit. Štěpánka má výhodu v tom, že má rodinu, syna, ale v atletice se nejde vrátit po porodu zpátky na dráhu. Něco takového je možné jen tehdy, když máte dítě brzo do nějakých pětadvaceti. V mých letech už by mi šla fyzička a rychlost dolů a do formy bych se dostávala nějaké tři roky, což je dlouhá doba. Zároveň nechci čekat na první dítě, až mi bude pětatřicet čtyřicet let. I proto začínám mluvit o konci kariéry.

A pak?

Určitě to bude něco okolo sportu. Se sportem mám největší zkušenosti, vím, jak to v něm chodí, znám lidi okolo něj. Jsem taky přesvědčená, že sport a ostatní oblasti života mají spoustu společného – píli, překonávání překážek, zvládání úspěchu i neúspěchu, stanovování cílů. I proto jsem se stala součástí projektu, kdy sportovci vystupují jako motivační řečníci a školitelé na různých akcích firem. S přítelem jsme navíc založili sportovní akademii, která podporuje mladé talentované atlety, a pomáhám jim se prokousat do profesionálního sportu. Ono není legrace přijít z malého města do Prahy a najednou ve velkém městě fungovat, aniž v něm někoho znáte.

Mluvíte z vlastní zkušenosti?

Já to měla docela dobrý, protože když jsem z Jablonce přišla do Prahy, měla jsem tady ségru a šla jsem za přítelem, se kterým jsem tehdy žila. Díky tomu jsem si rychle zvykla. Ale zažila jsem řadu mladých atletů, kteří přišli do Prahy a po roce se vraceli domů, protože to nezvládli. Byli zvyklí na malé město, doma měli určitý servis a najednou se museli o všechno starat sami, k tomu žít na ubytovně, vařit si…

Když jste tehdy do Prahy šla, ještě jste studovala střední pedagogickou školu. Umíte si dnes představit, že byste učila ve školce?

Já mám děti hrozně ráda, bavilo mě to s nimi. Ve školce se sice nevidím, ale s dětmi rozhodně. I proto jsem založila sportovní akademii, vidím v tom svoji budoucnost.

***

ZUZANA HEJNOVÁ (30), atletka se specializací na 400 m překážek a běh na 400 m, se narodila v Liberci. Vystudovala střední pedagogickou školu.

• Má řadu titulů a medailí, v Londýně na olympiádě v roce 2012 získala bronz, loni v Rio de Janeiru skončila čtvrtá.
• Je mistryní světa z Pekingu (2015) a z Moskvy (2013).
Na mistrovství Evropy v Helsinkách v roce 2012 získala bronz. Je držitelkou českého rekordu 400 m překážek z roku 2013.
• Založila HESU – sportovní akademii, ve které spolu s dalšími odborníky pořádá sportovní kroužky a kempy pro děti i dospělé. Více na www.hesu.cz.
• Spolu s Andy Pavelcovou píše blog o zdravém životním stylu www.zdravebezprekazek.cz, na kterém spolupracuje s nutričními poradci ze Zdravého stravování. Angažuje se v projektu Sport Speakers, společně s dalšími úspěšnými českými sportovci. Více na www.sport-speakers.cz.
• Žije v Praze s přítelem.
 


Největší úspěchy

Olympijské hry:
3. místo – Londýn 2012, 400 m př.
4. místo – Rio de Janeiro, 400 m př.
7. místo – Peking 2008, 400 m př.

Mistrovství světa:
1. místo – Peking 2015, 400 m př.
1. místo – Moskva 2013, 400 m př.
4. místo – Londýn 2017, 400 m př.
7. místo – Tegu 2011, 400 m př.
11.místo – Berlín 2009, 400 m př.
13.místo – Osaka 2007, 400 m př.
16.místo – Helsinky 2005, 400 m př.

Mistrovství Evropy:
3. místo – Helsinky 2012, 4x400 m
4. místo – Barcelona 2010, 400 m př.
4. místo – Helsinky 2012, 400 m př.

Halové mistrovství světa:
3. místo – Dauhá 2010, 4x400 m
3. místo – Valencie 2008, 4x400 m

Halové mistrovství Evropy:
2. místo – Bělehrad 2017, 400 m
3. místo – Göteborg 2013, 4x400 m
4. místo – Praha 2015, 4x400 m
4. místo – Göteborg 2013, 400 m
7. místo – Paříž 2011, pětiboj

Mistrovství Evropy do 23 let
3. místo – Debrecín 2007, 400 m př.

Mítink Diamantové ligy
celkové vítězství – 2013, 2015

Český rekord
52,83 s – 400 m př. (MS Moskva 2013)